Ahoj, já jsem Pepe, konec mé EVS přišel nečekaně. Pracovní nabídka mi nedovolí užít si těch pět měsíců, které tady v Palermu chybí.
Vracím se smutná, ale plná zážitků, energie a spousty lidí, které jsem poznala, mnoha nových přátel, kteří mi budou vždy chybět.

Nyní se pokusím shrnout těchto sedm měsíců v Palermu, doufám, že pomůžu lidem, kteří uvažují o EDS.
Nejprve bych rád začal psát o své službě v Palermu, protože před příjezdem to bylo to, o co jsem měl největší obavy. Pracoval jsem v Casa Federica, útulku od pondělí do pátku, šest hodin každý den. V domě bylo šest Afričanů a čtyři Palermitani ve věku od čtrnácti do osmnácti let.
Zkušenost nemohla být lepší, byl jsem oporou osmi operátorů a měl jsem za úkol pomáhat dětem s domácími úkoly, organizovat aktivity v domě a kolem něj a co je pro mě nejdůležitější, být pro kluky důvěryhodnou osobou, v konečném důsledku je to pro ně podpora, protože být pryč od rodiny a v nové zemi pro africké chlapce je složitá situace a je velmi těžké být na jejich místě. Pořád žasnu nad odvahou, kterou mají, tolik mě naučili.
V domě měl prostředí štěstí, s horšími a lepšími dny. Operátoři skutečně vytvořili kontext, kde mohou děti tvořitescjako lidé a naučte se, jaký je život venku.
O svou práci jsem se také podělil s dobrovolnicí z Palerma a dvěma holandskými dívkami, které absolvovaly univerzitní stáž v Casa Federica. To mi pomohlo získat různé pohledy na situace, které se staly v Casa Federica.

Zde je několik fotografií, které vypovídají o mých pracovních zkušenostech.

Za druhé, samozřejmě budu mluvit o svých spolubydlících, díky kterým byla tato zkušenost přínosnější. V domě nás bylo sedm lidí, jeden Turek, jeden Slovák, jeden Estonec, jeden Lotyš, jeden Francouz, jeden Francouz a já, který jsem Španěl. Každý máme jiné povahy, ale nakonec jsme se všichni propojili až příliš dobře.
V domě měl nakažlivé šílenství, pokaždé dělal víc neočekávaných a jedinečných věcí.
Tito přátelé budou navždy.

Poznal jsem i další dobrovolníky, kteří byli v Palermu a pracovali v jiných sdruženích, ale spoustu věcí jsme dělali společně, našel jsem také velmi zvláštní lidi.

A nakonec, abych pohovořil o Palermitanech, které jsem poznal díky svým vášním, kterými jsou bruslení a lezení. Oproti bruslení jsem našel partu bruslařů, kteří mě vítali jako jednoho navíc, s nimi jsem měl blíž k životu Palermitana, navíc mluví hodně italsky a oproti lezení jsem trénoval v hale se spolubydlícím Victorem .

Palermo je město plné života a mnoha možností, jak si ho užít, toto město bych bezesporu doporučil budoucím evropským dobrovolníkům.